Jdi na obsah Jdi na menu
 


Toho roku byla tradiční zimní únava nějak netypicky depkovatější než jiné roky. Přisuzoval jsem to jednak své postupující krizi středního věku, jednak na mě začínala doléhat už více než půl roku se táhnoucí krize manželská.
Zlom k lepšímu nepřinesl ani fakt, že jsem dostal k dispozici nové služební auto, které by za ještě nedávno normálního stavu znamenalo splnění všech rodinných představ v tomto směru, ba dokonce ani naplnění jednoho dětského snu. Za dva měsíce mi vyjde knížka. Tenhle sen už jsem skoro vzdával. Jako potvrzení kréda, že jen to je ztraceno, čeho se sami vzdáváme, povedlo se to vlastně náhodou ve chvíli, kdy už jsem to ani nečekal.
Byla asi půlka února, vyrazili jsme se ženou ke známým za Prahu na ples. Ke skleničce vína jsem se dostal dříve než moje žena a tím bylo rozhodnuto, kdo bude řídit na zpáteční cestě. Začal jsem přepíjet ten pocit vlastní zbytečnosti a prázdnoty. Červené víno s manželkami kamarádů střídalo pivo s kamarády a jako taková tečka přišla tequillová smršť u baru. Ještě dlouho před koncem plesu mě kamarád musel odvést do auta, kde jsem se ve stavu opilosti, jaký jsem už dlouho nezažil, kýval na všechny strany a vyčkával příchodu své ženy. Irča si mě mlčky odvezla domů. Věděla, že v takovou chvíli nemá smysl se mnou cokoliv rozebírat. Její příležitost přišla hned druhý den ráno. Byla neděle. Pustila se do mě s mým morálním rozborem a musel jsem si vyslechnout, jaký jsem bezcharakterní lump a opilec a jakou ostudu jsem to včera zase napáchal.A jak mi tu kocovinu přeje.. Kocovina mě ovšem zrovna netrápila, nijak špatně mi nebylo, jen jsem cítil, že moje IQ se najednou někam vytratilo. Pozitivní na tom bylo, že tento stav otupělosti mi nedovoloval nějak moc vnímat, cože mi to Irča zrovna říká. Tím pádem jsem ani nemohl nijak reagovat, mohl jsem tak maximálně pokývat hlavou na souhlas, což asi v tu chvíli nebyla ta úplně nejlepší reakce. Jakmile to bylo možné, vytratil jsem se vybrat popel z kotle, nanosit do kotelny dříví a zatopit. Fyzická práce je pro mě ve stavu té duševní otupělosti obzvláště vhodná. Prostě makám a makám, vůbec nepřemýšlím a podávám takové výkony, jakých bych za normálních okolností vůbec nebyl schopen.
Koncem února jsme se vypravili na hory. Nějaký čas už jsme nejezdili jako celá rodina, dcera má spoustu aktivit, jak koníčků tak pracovních, takže jsme vyrazili s Irčou jen se synem. Byla to společná dovolená s Irčinou sestřenicí Jitkou a její rodinou. Takhle společně jsme toho zažili hodně. Na dovolené jsme takhle spolu jezdili víceméně posledních patnáct let. S Jitkou bývala psina, její manžel Petr byl naopak spíš mlčoch a naše děti si poměrně dobře rozuměly.
Během let jsme všichni nějak zpohodlněli.. Už nám přišlo nemyslitelné třeba vyrazit s dětmi na dovolenou pod stan.
Ani pobyt na horách nám nepřinesl nic pozitivního. Irča nesla s nelibostí, když jsme s Petrem posedávali večer naproti chatě v penzionu u piva a když jsme se pokusili o společný večer na chatě u svařáku, šla si hned lehnout. Jak jsem tak zůstal v kuchyni u vína s Jitkou a Petrem, míhaly se mi v hlavě útržky z těch společných dovolených. Najednou jsem si uvědomil, že takhle sedíme v téhle sestavě naposledy. Něco mi říkalo, že už nikam nikdy takhle společně nevyrazíme. Bylo mi to líto a přistihl jsem se, že mám slzu na krajíčku.
Z hor jsme vyrazili o den dříve, než dokdy jsme měli zaplacený pobyt. Oba už jsme se s Irčou těšili domů. Měl jsem dojem, že bychom si s Irčou měli vážně promluvit, ale když jsem se na to téma pokusil zavést řeč, odbyla mě Irča s tím, že jsme si měli vážně promluvit už dávno, někdy v té době, kdy jsem na její obdobný návrh odpověděl, že nemám na vážný rozhovor zrovna náladu.
Musel jsem na to myslet často. Co bych měl udělat.. A jestli to má vůbec ještě smysl. Dvacet let života nejde najednou hodit jen tak za hlavu. Krizí jsme už prošli spoustu.. A jsme pořád spolu. Před pár lety už jsem dokonce asi tři měsíce bydlel jinde. Tenkrát to vypadalo moc vážně. Stálo mě to hodně úsilí, dát to zase dohromady. Teď mi to tak přišlo, že to tak vlastně bylo s každou krizí. Vždycky mě to stálo nějaké úsilí, dát to dohromady. Přemluvit Irču. Zaboha jsem si nemohl vzpomenout na nějakou situaci, která by byla nakonec vyřešena tím, že by Irča přišla za mnou. Napadlo mě, že tak by to vlastně nejspíš mohlo dopadnout i teď. Bude mě to stát určitě mnoho úsilí, ale možná by se to povedlo. Jenže, za jak dlouho přijde další krize ? Za tři měsíce ? Za měsíc ? Za půl roku ? A zase pak budu vyvíjet mnoho úsilí, abych to zachránil ? Hodně moc bych chtěl, aby to zase bylo v pořádku, ale chce to taky Irča ? Nebo na tom Irče nezáleží a pak vlastně nemá smysl to zachraňovat ? Bylo to pro mě dilema. Připadlo mi ješitné čekat, až přijde Irča s nějakým řešením, ale na druhou stranu se mi vlastně nechtělo přijít s něčím sám. Rozhodl jsem se vyčkávat. Opustila mě motivace dělat cokoliv. Život se stal mechanickým zaplňováním jednotlivých dnů.
 
Flashback 1 – od Lipna do garsonky
 
Byli jsme spolu něco málo přes šest let. Irča byla tehdy na mateřské a jezdila s dětmi ke známým na Lipno. Byli to naši společní známí. Dříve jsme tam jezdili společně na dovolenou, ale toho roku tam byla Irča s dětmi beze mě. Aby se děti dostaly na vzduch. Nemohl jsem si tehdy vzít dovolenou, nebyl za mě záskok. Vypravil jsem se za nimi na víkend, byl jsem doma sám už přes týden. Cestování nebylo příjemné, Irča měla na Lipně auto a já za nimi musel autobusem. První večer probíhal normálně, s kamarádem Milanem jsme vyrazili na pivo, dali řeč co je nového…Druhý den jsme vyrazili s dětmi na výlet a vrátili jsme se až na večer. Opekli jsme s dětmi buřty na ohni, po jídle jsme děti umyli a uložili. Ještě jsme chvíli poseděli u ohně a pak se naši známí tiše vytratili. Chvíli bylo ticho, rušené jen praskáním hořícího dříví. Přiložil jsem. Plamínky začaly olizovat proschlé dřevo a Irča promluvila.
„Chtěla bych ti něco říct. Takhle už to dál nejde. Na všechno jsem sama, ty jsi pořád v práci. Nikdy nemáš čas chodit s dětma po doktorech. Vůbec ti na nás nezáleží. Je ti fuk, co se doma děje, nezeptáš se, jak jsme u doktora dopadli.“
Chabě jsem se pokusil bránit.
„Už jsem o tom kolikrát mluvili. Do práce přece nechodím kvůli sobě. Chci, abyste si mohli dopřát všechno, co potřebujete. A to by šlo těžko, kdybych třeba dělal někde ve fabrice u soustruhu. Měl bych sice čistou hlavu, ve čtyři doma, po doktorech bych mohl běhat s vámi, ale pak bychom řešili, že nemůžeme vyjít. Proto jsem vzal tohle místo. Ty jsi na mateřský, výplatu máme jen jednu a nevím, jak by to šlo udělat jinak. Ty jsi doma, tak to prostě vychází s těma doktorama na tebe.“
„Pořád ty tvoje stejný výmluvy na práci. Já už takhle žít nechci. Kdybys chtěl, tak si to nějak zařídíš.“
„Irčo, takhle to přeci nejde. Nemůžeme se oba motat kolem dětí. Jeden prostě musí chodit do práce, ať chce nebo nechce. Jak bys to chtěla udělat jinak ?“
„Až přijedu, tak se odstěhuješ. Domluvím s mojí mámou, že se nastěhuješ do její garsonky a ona půjde k nám. Rozvedeme se. Tohle je k ničemu.“
Zvedla se.
„Ještě ti chci vrátit tohle.“
Stáhla si snubní prstýnek a podala mi ho.
Byl jsem v šoku, vůbec jsem nevěděl co a jak. Vzal jsem si od ní ten kousek zlata, stáhl ze svého prstu ten samý a oba hodil do ohně.
Překvapeně na mě koukala : „Nezbláznil jsi se ?“
Pokrčil jsem rameny : „Už je přece nebudeme potřebovat.“
Irča se otočila a šla spát. Já jsem si ještě několikrát přihnul z načaté lahve fernetu a seděl jsem u ohně tak dlouho, dokud mě nepřemohla únava a neusnul jsem na lavičce.
Ráno jsem vyhaslé ohniště prohrabal, ale prstýnek jsem našel jen jeden. Ten Irči.
Události toho léta pak běžely jako ve špatném filmu.
Můj nejlepší kamarád Patrik mě odstěhoval firemní dodávkou. Když jsem opouštěl sídliště, ze kterého jsem se stěhoval, bylo mi do pláče. S Irčou jsme byli domluveni, kolik bude ode mě dostávat peněz, i co si z domova odvezu. Pak jsem najednou zjistil, že si můžu koupit všechno, co potřebuju, že mohu pořídit dceři k narozeninám kolo, na které v rodinném rozpočtu nevycházely prostředky. Patrik mi ze svého vrakoviště zapůjčil Škodovku stodvacítku, se kterou jsem mohl jezdit s dětmi k mamince na chatu na víkendy, jednou týdně jsem docházel za dětmi na návštěvu a snažil jsem se vymyslet, co a jak. Pro rozhovor s Irčou jsem zvolil neutrální půdu, pozval jsem ji na večeři. Probrali jsem to všechno znova dokola.
Tenkrát jsem bydlel sám tři měsíce a pak jsme se s Irčou domluvili, že to zkusíme spolu znova.
Syn, kterému tehdy byly tři roky, se ještě po půl roce ptal: „Tati, a budeš dneska spát u nás, nebo zase půjdeš od nás pryč ?“
 
Po několika málo týdnech mi to nedalo a napsal jsem Irče dopis. Myšlenky šly na papír lépe než z úst. Měl jsem možnost si věty v klidu zformulovat nezaujatě, nemusel jsem se obávat, že Irčina negativní reakce mě zastaví po pár větách. Apeloval jsem na ní, že takhle to přeci pokračovat dál nemůže a zkusil hledat nějaká řešení.
Odpověď byla jako studená sprcha. Zřejmě jediná možnost do budoucna je rozvod.
Připadal jsem si , jako bych dostal ránu kladivem do hlavy. Svým způsobem je to ale také řešení. Děti už jsou velké, na ně se už tak ohlížet nemusíme. Jsme tak na půlce cesty životem, ještě pořád máme oba šanci začít znova a prožít život po svém.
Ale neuměl jsem si to představit. Opustit to, co jsem za ta léta vybudoval ? Začít znova ? Byl jsem z toho psychicky dost na dně.
Někdy o víkendu jsem se vypravil za svojí matkou na chatu. Trávila tam každý víkend.
Divila se sice chvíli, že jsem přijel sám, ale děti měly zrovna svůj vlastní program. Pak jsme chvíli seděli u kávy a probírali, co se kde v příbuzenstvu přihodilo. „Ještě že ty to máš doma v pořádku“, konstatovala nakonec matka. Řekl jsem jí, že to zase až tak ideální není. Zhruba jsem jí vysvětlil, o co jde. „Hlavně se nerozváděj, to by mě zabilo“, pustila se do mě matka po nátlakové linii. Přislíbil jsem, že se pokusím udělat, co půjde a vrátil jsem se domů.
V neděli mě soused pozval na posezení u piva. Má ve svém zahradním domku udírnu a chlazení a občas doveze soudek. Seděl jsem tam, pil jedno pivo za druhým a pomalu jsem se s tím prostředím začínal loučit. Koukal jsem se přes plot na naši zahradní chatku, kterou jsme stavěli předloni , na bazén, který jsme stavěli loni, na pergolu z předloňska, na garáž, kterou jsme stavěli gruntu, a ve které je teď ubytovaná Oktávka z roku 1962, kterou máme na půl s Patrikem, na barák, který jsme před pěti lety kompletně vevnitř přebudovali. Nechtěl jsem o tom se sousedem mluvit… Ale znova se mi vybavovaly různé okamžiky z posledních několika let. Třeba, jak jsme s Irčou rozebírali situaci, když jsme začali reálně uvažovat o tom, že bychom prodali sídlištní byt, přibrali hypotéku a pořídili si tenhle dům. Připomínal jsem jí ty měsíce, kdy jsme žili před léty v té krizi a apeloval na ní, že jestli má nějaké pochybnosti o perspektivách našeho vztahu, ať mi to řekne, než si tu hypotéku vezmeme. Usmívala se tehdy a ujišťovala mě, že tehdejší zkušenost pro ní byla dostatečně intenzivní na to, aby dneska věděla, že už se nám nikdy nic podobného nepřihodí. Po téhle vzpomínce jsem neodolal nabídce na panáka slivovice.
Slyšel jsem, jak se rozběhla filtrace v bazénu a vybavila se mi vzpomínka na stavbu bazénu, taková typická pro poslední období…
Čekali jsme nástup firmy, která měla vybudovat základovou desku pod bazénem. V pátek večer jsem dostal nabídku podniknout od soboty výlet do Švédska, Finska a Pobaltí. V sobotu dodávka dovezla cement, druhá železné sítě, náklaďák dovezl fůru písku, kterou jsem na kolečku odvozil z ulice na zahradu. Připravil jsem míchačku a natáhl hadici s vodou. V sobotu večer jsem odjížděl sice unavený, ale s vědomím, že vše je připraveno.
S rodinou jsem komunikoval přes SMS. Z neděle na pondělí jsem spal ve Stockholmu, z pondělí na úterý na trajektu do Helsinek, z úterý na středu na trajektu do Tallinu, ze středy na čtvrtek v hotelu u města Lomza v Polsku.. A ve čtvrtek, právě když jsme projížděli Warszavou, přišla mi lakonická SMS : „Došly sítě.“ To byla typická Irča. SMS s více než dvěma slovy bývala od ní ojedinělá. Odpověděl jsem, že si neumím představit, co bych v té věci mohl z Warszavy podniknout. Irča mi napsala, že ona z práce na Proseku taky jen těžko něco zařídí…Na to už jsem raději nereagoval.
A tak jsem se v duchu mlčky loučil a prokládal to tu panákem slivovice, tu pivem, až jsem cítil, že bych měl jít domů.
Rozloučil jsem se, otevřel si branku v plotě, kterou jsme si zřídili po zkušenosti, že chodit na návštěvy přes plot je krajně nepohodlné a vydal se napříč zahradou. A v tu chvíli mě nějak opustilo reálné vědomí a přišlo „okno“.
Vědomí se vrátilo až se zvoněním budíku v mobilu. Byl jsem v tričku a ve slipech na sedačce v obýváku. Mobil jsem chvíli hledal, ale našel. Pak přišla chvíle, kdy jsem začal hledat brýle, abych se zbavil té rozmazanosti okolního světa.. A to byl problém. Prohlédl jsem v obýváku konferenční stolek, parapet okna, okraje sedačky, ale brýle nikde. Zmocňovala se mě panika. Podobná té, jako před pár měsíci, kdy jsem měl autonehodu. Tehdy si pamatuju, jak jsem stál na brzdě, bylo mi jasné, že už nedobrzdím, přišla rána, jedno světlo zhaslo, airbagy se nafoukly, vyfoukly, v autě byl takový bílý dým a viděl jsem všechno rozmazaně. Vyhrabal jsem se z auta, navlékl si reflexní vestu a zjistil, že mi teče krev z nosu a nemám brýle. Panicky jsem auto prohledával, bez brýlí jsem si připadal ztracený… Až při několikátém pokusu jsem je našel na podlaze v prostoru spolujezdce. Jak jsem si je dal na oči, vrátila se mi rozvaha. Uvědomil jsem si, že krev z nosu mi teče proto, že mi namlátily moje vlastní ruce, když je vystřelené airbagy odervaly od volantu. Brýle jsem si v tu chvíli sám srazil a síla úderu mi přivodila částečnou ztrátu paměti. Vůbec jsem si nebyl schopen uvědomit, co předcházelo té chvíli, kdy jsem brzdil a věděl, že nedobrzdím…
Hledám brýle a nenacházím. Nejsou ani na stole v kuchyni. Až mě nutkání žene na záchod a tam ke svému úžasu nacházím za mísou své brýle, ovšem bez jedné nožičky. Nemám už žádný další čas na hledání. Nasazuji si brýle bez nožičky a koukám se do zrcadla. V obličeji mám modřinu, která svým umístěním koresponduje s místem, kde je chybějící nožička spojena s brýlemi. Abych zbytečně nenapínal, nožičku jsem dlouho nemohl najít. Pořídil jsem si nové brýle a po čase jsem nožičku našel na zahradě, ovšem již upravenou pracovním ústrojím zahradní sekačky. V místě, kde jsem jí našel, korespondovalo umístění nožičky brýlí a modřiny v obličeji s umístěním kolena okapu zahradní chatky.
Do práce jsem sice vyrazil se zbytkovým alkoholem v krvi, ale bez kocoviny, na kterou naštěstí netrpím.
Koncem tohoto týdne začínal na Výstavišti knižní veletrh, kde měla být vystavena i částečně moje knížka. Na tu chvíli jsem se docela těšil a povedlo se mi k návštěvě přemluvit i spoluautorku Evženii.
Cestou na Výstaviště jsem Evženii vyzvedl doma. Lístky jsme koupili se slevou od překupníka a jako vždycky, když jsme někdy s Evženií někde spolu, jsme si vyslechli, jak nám to jako páru sluší…Asi navenek působíme jako ideální pár…
Proplétali jsme se davem lidí na veletrhu, až jsme se dostali ke stánku jednoho z největších vydavatelství v tomto státě. A tam na nás z regálu zazářilo svou žlutí naše společné literární dítko. Byl to takový zvláštní pocit.
 
Flashback 2 – Jak vznikla kniha
Knížka vlastně vznikla úplně náhodou. Někdy loni v zimě jsme se s kamarádem Patrikem uvést v život myšlenku, kterou už jsme se nějaký čas zabývali a uspořádat po spoustě let společné setkání naší partičky, která vznikla před dvaceti lety na střední škole. Občas jsme se potkávali s Patrikem, občas jsem se potkal s Evženií, ale poslední členku naší partičky, Helenu, jsme nepotkali od chvíle, kdy se rozpadl její vážný vztah s Patrikem. Patrik byl dneska už čtrnáctým rokem ženatý a měl doma dvě dcery. Jak jsme věděli, i Helena byla už přes deset let vdaná. Zpočátku ta myšlenka působila dojmem utopie, například dát dohromady termín, kdy by mohli čtyři dospělí lidé vyšetřit celý víkend, to byl oříšek, ale právě úkoly, které se tváří na první pohled jako nesplnitelné, působí na mě vyzývavým dojmem. Vždyť jen to je ztraceno, čeho se vzdáváme.
I povedlo se dát dohromady termín, zkontaktovat i Helenu, zajistit chatu a mohlo se jet. S Evženií jsme vzali sebou i naše skoro dospělé dcery, aby veškerá péče o naše potomstva neskončila jen na našich dočasně osiřelých manželích…
Zábava byla vynikající, vypilo se nezměrné množství svařeného vína, nesčíslněkrát se sjely sjezdovky široko daleko. A s Evženií nám přišlo na mysl, že vztah mezi Patrikem a Helenou zřejmě před těmi lety neskončil definitivně, jen upadl do jakéhosi zimního spánku, z kterého se, jak se nám zdálo, začal zase probouzet. Oba protagonisté sice po dobu pobytu na horách nedávali na sobě cokoliv znát, nicméně události několika málo dnů po návratu z hor nám daly za pravdu. S Evženií nám leželo na srdci zachování stávajících rodin obou našich kamarádů a dávali jsme jim různé drobné rady, jak vztah utajit. Dokonce jsme se vypravili do knihkupectví a pokusili jsme se vyhledat nějaký titul, který by podobné rady obsahoval. Police knihkupectví byly sice zaplněny množstvím různých titulů, ale nenašli jsme nic, co by korespondovalo s našimi představami. A tehdy přišel nápad, když nic takového ještě nikdo nevytvořil, že si takovou příručku napíšeme sami.
Byly to asi tři měsíce zajímavé a zábavné práce. Nastínili jsme si kostru knížky, jednotlivé kapitoly a nezávisle jsme začali jednotlivé kapitoly opatřovat textem. Čas od času jsme si s Evženií dali sraz někde u kávy, společně si četli zkompilované dílo a výborně se bavili. Někdy na začátku léta jsme nabyli dojmu, že každá z kapitol už má na sebe zavěšeno poměrně dost textu a naše literární seance nad kávou už se zvrtávaly básnění o průlomu na trhu s literaturou.
Přes léto jsem se do knížky ani jednou nepodíval, abych získal trochu odstup. Začátkem podzimu jsem si naše dílo znovu přečetl a vzpomněl si, jak jsme se s Evženií při tvorbě hecovali. Během života už jsem pár drobných dílek v různém stadiu rozpracovanosti odložil do šuplete, ale tohle bylo už vcelku kompaktní a při vzpomínce na to vzájemné hecování jsem si řekl, že obešlu nějaké vydavatelství a uvidíme.
Kontaktoval jsem šéfredaktorku prvního vydavatelství, které jsem si vytipoval a poslal jí email se stručnou charakteristikou díla. Projevila zájem o zaslání rukopisu. Zaslal jsem ho obratem a měl jsem vyčkat měsíc na odpověď. Vzpomněl jsem si na Daniela Defoe, který podle některých pramenů obcházel všechna londýnská vydavatelství, než asi v šestnáctém se svým Robinsonem Crusoe uspěl. My jsme s Evženií rozhodně něco srovnatelného s Robinsonem nenapsali a tak jsem zvolna začal hledat na internetu, které další vydavatelství oslovím..
A asi po měsíci mi přišla odpověď : „Vaše dílo bylo zařazeno do edičního plánu na příští rok.“ A pak se události daly do pohybu – textová korektura, jazyková korektura, návrh obálky, anotace a knížka byla na světě. Začala se prodávat pár dnů před zahájením veletrhu a vidět svou knížku poprvé na pultě knihkupectví byl nevšední zážitek…
 
Začínala autogramiáda Ivana Mládka.. Právě znovu vycházela jeho knížka Zápisky šílencovy. V dobách našich středoškolských studií to byla naše populární četba. A teď jsem jeden výtisk s vlastnoručním autogramem autora držel v ruce.
Už jsme se chystali k domovu, když mi v kapse zazvonil mobil. Volala moje matka.
Říkala, že se ocitla znovu se srdečními problémy v nemocnici Na Bulovce. Nabízel jsem okamžitou návštěvu, abych se mohl informovat o jejím aktuálním stavu. Pokládala to za zbytečné. Je jí vcelku dobře a během pár dnů bude jistě doma a ať si kvůli ní nekazím svůj sváteční den.
Evženii jsem dovezl domů. Večer u večeře dcera projevila přání, podívat se se mnou na knižní veletrh a vidět mojí knihu. Tak jsme se v sobotu ocitli na Výstavišti znovu.
Byl jsem rozhodnutý, přestože si to nepřála, v neděli navštívit matku v nemocnici. Umístění pavilonu jsem měl v paměti od její minulé zdravotní příhody s infarktem asi před deseti lety..
Skončil jsem už na sesterně… Během víkendu se matce přitížilo a v neděli po obědě jí přesunuli na akutní oddělení.
Popojel jsem těch pár desítek metrů a pokoušel se dozvonit do dalšího oddělení. Ano, matka sem byla po obědě přivezena.. Ovšem její zdravotní stav byl natolik špatný, že byla okamžitě převezena do nemocnice na Karlově.
Sednul jsem do auta a vyrazil přes Prahu. Kontaktoval jsem mobilem švagrovou, aby mi zjistila nějaký kontakt. Než jsem k nemocnici dojel, dostal jsem přes SMS zprávu s telefonním číslem od nemocnice.
Ihned jsem volal správné oddělení.. Ano, matka tam byla odpoledne přivezena a ihned operována. Po telefonu mi nemohou dát žádné informace o jejím zdravotním stavu, ale že samozřejmě mohu kdykoliv přijet na návštěvu a informace získat osobně.
Zaparkoval jsem před nemocnicí.. Kardiochirurgické oddělení je až na druhé straně areálu, takže jsem podnikl slušný pěší výlet.
Než mě vpustily do oddělení, nechaly mne sestry počkat na ošetřujícího lékaře. Od něho jsem se dozvěděl, že matka odpoledne podstoupila operaci srdce, při které dostala trojitý bypas. Operace byla složitá a v tuto chvíli se matka probírá z narkózy. Zdá se, že všechno dopadlo dobře, ovšem musím počítat s tím, že v tuhle chvíli ještě není zcela při jasném vědomí.
Po tomto úvodu mě sestra zavedla do pokoje, kde leželo několik pacientů napojených na složité přístroje a monitory. Krátce jsem matku viděl. Oči měla otevřené, ale na okolí nereagovala. Chvíli jsem jí podržel za ruku a pak jsem se vrátil domů.
Domluvil jsem se s Irčou, že příštího dne zajdeme do nemocnice spolu a budeme se tvářit, jako že je všechno v nejlepším pořádku.
Když nás potom matka viděla na návštěvě v nemocnici spolu, objevil se jí na tváři úsměv. „To je dobře, že je zase všechno v pořádku“, řekla nám. Vytrvali jsme v tom hraní divadla ještě dalších patnáct minut, než jsme matku opustili. Rozhovor jí ještě velmi unavoval, také kašlala.
Tak uplynulo pár dnů do dalšího víkendu. Zastavoval jsem se v nemocnici každý den, abych s matkou poklábosil. Lékaře znepokojoval ten její kašel, jehož prapříčina určitě vycházela z její životní neřesti – kouření. Nasadili antibiotika, ale zdravotní stav se neměnil.
V sobotu jsem vzal na návštěvu sebou obě naše děti. V pátek jsem se matky zeptal, jestli by jí jejich návštěva nevadila a vypadalo to, že je naopak nadšena.
Jenže dalšího dne jsme nebyli na oddělení vpuštěni. Sestry mě s dětmi zavedly na lékařský pokoj a trvaly na tom, že musím nejdříve promluvit s lékařem. Celé to čekání působilo znepokojujícím dojmem. Trvalo to asi dvacet minut, než ošetřující lékař dorazil.
Jeho zpráva nebyla potěšující. Antibiotika nasazená proti kašli nezabrala. Zdravotní stav se zhoršil, bylo nutno odčerpat hleny z plic a k tomu musela být matka uvedena do umělého spánku. Byla nasazena jiná antibiotika, ovšem v tuto chvíli není možno stanovit jakoukoliv prognózu. Příštích sedm dnů rozhodne…
Požádal jsem alespoň, abychom se s dětmi mohli na matku podívat. Bylo nám vyhověno.
Matka spala a na ústech a nose měla masku dýchacího přístroje. Chvíli jsme u ní postáli a drželi jí za ruku. Vraceli jsme se mlčky.
Za pár dnů budeme mít s Irčou osmnácté výročí svatby..
 
Flashback 3 – Naše svatba s Irčou
 
V oblasti seznamování jsem se odjakživa projevoval jako nesmělý introvert. Ještě ve čtrnácti jsem sice absolvoval svůj první mejdan v životě na oslavě patnáctých narozenin Marty, spolužačky ze základky, po kterém mi její kamarádka psala dopis, že vůbec nebyla náhoda, že Marta pozvala právě mě a že „hloupému napověz, chytrého trkni“. Chytrý jsem sice byl, jak mi řekli v psychologické poradně, když jsem se hlásil na střední školu, dokonce nadprůměrně inteligentní, ale Marta nebylo děvče podle mého vkusu. Poměrně dlouhý čas jsme se sice poměrně pravidelně potkávali, ale tak jako dva kamarádi. V tanečních jsem se seznámil s Lenkou, čas od času jsme se sešli, ale i tady stále byla určitá hranice mezi kamarádstvím a něčím víc a tu hranici jsem neuměl překonat.
Měl jsem tehdy dost koníčků, které mi zabíraly hodně času, rozhodně jsem se nenudil, ale s přibývajícími měsíci jsem přeci jen cítil, že mi něco chybí.
Poměrně hodně času jsem také trávil v okruhu svých kamarádů ze střední školy, Patrika, Evženie a Heleny. Prožili jsme společně řadu zajímavých dobrodružství a vzpomínky na ně nám všem utkvěly v paměti snad navždy.
Už mi bylo osmnáct a začínalo mi připadat, že snad nikdy v životě tu pravou nepotkám a jestli třeba i potkám, nepovede se mi překročit tu hranici a projevit své city.
Část prázdnin mezi střední a vysokou školou jsem trávil jako vedoucí na dětském táboře. Mezi vedoucími a praktikanty byla silná převaha něžného pohlaví. Při odjezdu se mi stala taková příhoda.. Šel jsem s baťohem ulicí k místu srazu a míjel jsem obchod s potravinami. Před obchodem seděla asi čtyřicetiletá žena na kufru a oslovila mě : „Mladý muži, také odjíždíte na tábor ?“ Přikývl jsem. „A pomohl byste nám s kufrem ?“ Opět jsem mlčky přikývl a vzal kufr za ucho. „Ještě moment“, usmála se ta žena, „to je kufr dcery a ona si zrovna kupuje ještě nějaké drobnosti. Chviličku strpení.“
Za okamžik vyšla z obchodu drobná blondýnka. Vzal jsem kufr a pokračoval k autobusu. Tak jsem poznal svou budoucí tchýni a Irču.
Během pobytu na táboře mě Irča přitahovala. Byl to roztomilý smíšek, byla rozverná, vtipná a zábavná. Líbila se mi a přitahovala mě. Společně jsme se přihlásili na noční hlídku a seděli u ohně a klábosili celou noc. Bylo nám spolu dobře.
Jednou po večerce dětí proběhla poněkud rozvernější akce vedoucích a praktikantů, která se hlavnímu vedoucímu vymkla z rukou. Byli jsme s Irčou pořád spolu a než jsem šel spát do své chatky, zastavil jsem se chvíli v chatce u Irči. Vyprávěl jsem jí různé nesmysly a rozvíjeli jsme různé bláznivé teorie. Irčiny spolubydlící nás okřikly, abychom nerušili. Ještě se mi od Irči nechtělo. Natáhli jsme se na její postel vedle sebe a šeptal jsem jí do ucha. A jak jsme tak potmě leželi vedle sebe, najednou jsme oba zmlkli a naše rty se potkaly.
Začalo krásné období mého života. Zbytek prázdnin jsem si přeorganizoval, abych se nemusel ani během školní praxe vzdálit z Prahy a mohl být každý den aspoň chvilku s Irčou. Chodili jsme spolu na vycházky, do kina, na Ranní růži z Manhattanu do Slovanského domu..
Po čase jsem Irču seznámil s mojí matkou a bratry a Irča s námi začala jezdit na chatu.
Po prázdninách jsem začal chodit do prváku na vysoké škole a Irča do třeťáku na střední škole.
Báječné byly okamžiky vzájemného poznávání všech detailů našich těl. Zvlášť ideální příležitost k tomu nastávala, když se povedlo zkoordinovat Irče návštěvu lékaře s mou až odpolední výukou ve škole. Pak jsme měli hned po odchodu nejmladšího bráchy do školy dvě hodiny u nás doma pro sebe.
Čas plynul, bylo nám oběma dobře. Budoucnost jsme nijak neplánovali, žili jsme přítomností. Oba jsme studovali, a připadalo mi, že takhle to bude trvat věčně.
Další léto jsme spolu jeli na jiný dětský tábor a seznámili se s novou partou lidí, která nás bude také provádět dál naším životem. A po prázdninách Irča nastoupila do posledního ročníku střední školy. Krátce po prázdninách jsme spolu oslavili její osmnáctiny.
I konec roku jsme trávili společně.
Co se mezi námi přihodilo začátkem února, si teď s odstupem let neumím vybavit. Ale výsledkem bylo, že se se mnou Irča rozešla. Byl jsem zoufalý. Volal jsem jí, chtěl jsem vědět, co můžu udělat pro to, aby všechno bylo zase jako dřív, ale vše bez odezvy.
Při jednom telefonátu z ní vypadlo, že je zřejmě těhotná a že příštího dne jde na gynekologii. Počkal jsem na ní před nemocnicí. Skutečně jsme čekali dítě. Ale Irča trvala na svém rozhodnutí, že už to dál není moje starost. Byla to pro mě hrozná představa, že náš vztah skončil a někde budu mít dítě.
 Ta doba už je pro mě obestřena mlhou. Asi byla dost nepříjemná, protože v mysli zůstane uchováno zejména to příjemné. Nevzpomínám si, jak konkrétně to tehdy probíhalo, ani jak dlouho ta nepříjemná doba trvala. Vzpomínám si až, že na libeňském Zámečku měli první volný svatební termín koncem dubna. A že to šlo ráz na ráz. Bydlení jsme si připravovali u mojí babičky, ale Irču nenechala její matka přistěhovat dříve, než v červnu odmaturovala.
Byli jsme svoji, čekali jsme dceru, Irča stačila nastoupit do práce na pár měsíců, než jí začne mateřská, bydleli jsme u babičky a mě čekaly ještě dva roky studia na vysoké škole a vojna.. Ideální podmínky pro start do života. Ale měli jsme chuť se s životem porvat.
 
Stav nejistoty trval deset dní. Střídali jsme se s bráchou v návštěvách v nemocnici, aby tam každý den někdo byl. Jinak to nešlo. Informace nám nikdo nebyl ochoten podávat po telefonu.
Jedenáctého dne vyšla řada na návštěvu na mě. Matčino lůžko bylo prázdné. Vyděsil jsem se.
Přišla ke mně sestra : „Stav Vaší maminky se zlepšil. Převezli jsme jí o patro výš a probírá se z umělého spánku.“
Vyšel jsem o patro výš a setkal se s matkou. Mluvila z cesty, rozhovor neměl hlavu ani patu. Doufal jsem, že to souvisí s umělým spánkem a že to odezní.     
Situace se skutečně s postupujícími dny lepšila. Nicméně matka byla stále přesvědčena, že během svého pobytu v nemocnici navštívila Ústí nad Labem a Ostravu.
Ještě během týdne jsme měli s naší starou partou, Evženií, Patrikem a Helenou, společnou večeři, spojenou s autogramiádou. Atmosféra byla perfektní, odvázali jsme se a alespoň na chvilku jsem se zbavil starostí.
O víkendu jsem se jel podívat k matce na chatu. Počítal jsem, že tam bratr už dlouho nebyl posekat trávu a že tento úkol vybude na mě.
Moje obavy skutečně nebyly plané. Na chatu jsem dojel s naší domácí benzínovou zahradní sekačkou v kufru služebního kombíku.
Počasí nestálo za nic. Poprchávalo, tráva byla vlhká a přerostlá, sekačka se neustále zahlcovala. Přesto se mi povedlo trávu posekat a šel jsem se podívat dovnitř do chaty.
Už někdy loni jsem si tam všímal prorůstající houby. Objevovala se na různých místech, v rozích koupelny, záchodu, podél prahů.. Částečně v boji s ní pomáhalo větrat. Teď za takového vlhka to nemělo smysl.
Ledva jsem otevřel dveře, zděsil jsem se.Houba prorůstala snad ve všech rozích, dveře od záchoda nešly ani zavřít. Bylo jasné, že napadené dřevo se musí odstranit. Ale kde všude je to dřevo napadené ?
Začal jsem páčit obložení stěn a zárubně dveří na záchod. Čekalo mě tristní odhalení. Nosná stěna pod obložením se prakticky rozpadala. Chata, kterou rodiče postavili před čtyřiceti lety, kde jsme s bratry vyrostli a kam celou tu dobu matka jezdí a chce se usadit na stáří, je odsouzena k záhubě.
Jak jsem tak o situaci přemýšlel, ani snad jsem neměl důvod se domnívat, že něco bude fungovat jak má. Věci prostě toho roku nějak plynuly a negativní problémy se kumulovaly. Proč by tomu v případě chaty mělo být jinak ?
Uvažoval jsem , co s tím. Nemůžu přeci jen tak matce říct, že sen o stáří se jí rozplynul…
Řešení se zdálo být závislé na řešení dalšího problému spojeného s průběhem dalšího matčina života.. S trojitým bypassem bylo nemyslitelné, aby matka zůstala ve svém stávajícím bytě. Přes třicet let bydlela v sídlištním bytě 3 + 1, ve třetím patře bez výtahu. Byt to sice byl pěkný, v atraktivním prostředí, z oken byl výhled do lesa a pamatoval jsem si i na veverky za okny a zajíce pádící pod okny, naše rodina tam bydlela od samého dokončení stavby, ale bylo nemyslitelné, aby matka nadále šplhala po schodišti do třetího poschodí, vybavena taškami s nákupy atd… Asi by byl problém, aby vyšlápla bez jakékoliv zátěže tolik schodů.. Teď se nabízelo řešení – byt prodat, chatu zbourat a za utržené peníze postavit na pozemku po chatě rodinný dům.
Souhlas matky nebo její stanovisko jsem zatím neměl a nechtěl jsem s ní celou věc zatím ani rozebírat, chtěl jsem počkat, až jí bude lépe. Ale v mezičase už jsem začínal sbírat informace o různých typech staveb… Intuitivně jsem inklinoval k dřevostavbám. Měl jsem pocit, že postavit místo dřevěné chaty větší dřevěný dům by vhodně naplnilo ten matčin sen o klidném stáří.
A jednoho večera to na mě tak nějak dolehlo. Čtyřicítka se blíží, nedávno jsme zrekonstruovali rodinný domek, přistavěli garáž, pergolu, byt pro Irčiného dědu, bazén, zahradní chatku, děti nám odrůstaly , zdálo se, že všechno směřuje k tomu, že budu mít život v podstatě hotový, nalajnovaný a už mě nebude čekat nic jiného než nudný stereotyp.
A najednou je jasné, že přijdu o rodinu, o ten domek a budu stát znovu na úplném začátku jako před dvaceti lety, sám, a k tomu mě čeká starost o nemocnou matku a ještě starost o stavbu domu… S pomocí bratrů jsem moc počítat nemohl – jeden je až v Domažlicích a druhého není možné nechat rozhodovat samotného.
Doléhalo to na mě víc a víc.. Na všechno sám… Nebudu mít nikoho, kdo by stál blízko mě a byl by mi oporou.. Tehdy jsem si vzpomněl na Blanku. Neměl bych se s ní spojit ?
 
Flashback 4 – Blanka
S Blankou jsme se poprvé potkali na dětském táboře. Bylo to v roce, kdy nejela Irča, protože už jsme čekali přírůstek do naší čerstvé rodiny. Irča přijela ještě na přípravu tábora a pak zase odjela.
Na večery po večerce jsem tedy osiřel. Kupodivu to neznamenalo, že bych se do postele ke spánku ukládal dříve, než třeba loni, kdy jsem tu byli s Irčou. Bývaly to tehdy zábavné večery. Vedoucí a praktikanti se scházeli po večerce, otevřelo se víno, rozproudila se zábava, hrály se různé společenské hry. Společnost se zvolna rozcházela až s postupující nocí v závislosti na stupni únavy. A nějak tak jsem si všimnul, že na kutě odcházím mezi posledními. A že mezi těmi úplně posledními se jednak různě podle aktuálního stupně únavy střídají ostatní kolegové a jednak zůstává jedna stálice – Blanka. Nějak jsme si pořád měli co říct a zdálo se nám, že máme na to povídání neustále nějak málo času. A přišly dny, kdy jsme ještě potom, co odpadl poslední vytrvale, zůstali vzhůru a povídali si, a nechtělo se nám spát, až najednou byla noc méně a méně tmavá a vyšlo slunce.. Dneska nechápu, jak se to tehdy dalo beze spánku přežít..   
S Blankou jsme se stali jakýmisi flámovými parťáky.
V průběhu roku mezi tábory proběhlo několik málo setkání té party lidiček a pokud se sedělo u někoho z toho okruhu na chatě u ohně, končívalo to stejně jako na táboře. Irča šla spát mezi prvními a jako poslední, když už slunce vylézalo nad obzor, jsme chodili jako poslední spát já a Blanka.
I další tábor proběhl podobně. Byl trochu organizačně složitější, protože jsem musel odjet složit státnice a také na vlastní promoci, ale o to více důvodů bylo posedět..
Další rok už jsem nejel a o další rok se tábor konal naposledy. S Blankou jsme se potkávali jen na těch různých občasných setkáních.
Až jednou mi tak náhodou Blanka zavolala, měla zrovna narozeniny a nekonalo se žádné posezení lidí z okruhu tábora a ona měla chuť vyrazit na celonoční flám. Tak si vzpomněla na mě. Irča byla zrovna s dětmi na venkově u příbuzných a tak jsem souhlasil.
Od té doby jsme se vídali minimálně jednou za čtrnáct dní, někdy i jednou týdně. Zašli jsme na víno, na večeři nebo jen tak na pivo, podle toho, na co zrovna byla chuť. Také jsme se procházeli po vnitřní Praze, po Pražském hradě a tak. Povídali jsme si, půjčovali si knížky.. Irče jsem radši neříkal pravdu o tom, s kým a kam jdu, i když mezi námi k ničemu nedošlo.
Jednou jsme na takové posezení ve vinárně přibrali i jednu z našich společných známých z tábora. A zrovna jako na potvoru právě toho dne došly naše ruce k tomu, že je ten správný čas pro vzájemné hlazení. Oba jsme tím byli evidentně zaskočeni. Snažili jsme se vypadat nenápadně, ale muselo to vypadat hodně vášnivě, protože společná známá nás poměrně brzy s omluvou opustila. Ledva se za ní zavřely dveře vinárny, naše rty se poprvé potkaly…
A další zhruba rok to běželo prakticky podle stejného scénáře. Sešli jsme se, vysvětlili si, jak bychom neměli připustit, aby se stalo to, co minule a jak je nám spolu dobře jako kamarádům. Pak jsme zase klábosili o všem možném a ve chvíli, kdy došlo na loučení, se naše rty vášnivě setkaly a nechtěly se od sebe odtrhnout.
Pak se Blanka rozhodla z ničeho nic odejít na rok do Anglie pracovat jako au-pair. Chápal jsem to jako pokus o vyřešení situace. Sejdeme si z očí, sejdeme si z mysli. Za celý rok nám od Blanky došla jediná pohlednice, adresovaná celé rodině.
Já na ni adresu neměl, sice jsem se zpočátku trápil, že jí nemůžu napsat, ale postupně mi docházelo, že se s ohledem na nás oba zachovala správně.
Jakmile se Blanka vrátila, zavolal jsem jí, jestli by nezašla na kávu a nepoklábosili bychom o tom roce, kdy nebyla možnost se potkat.
A od toho prvního setkání to zase všechno zapadlo do starých kolejí. Až moje změna zaměstnání nás trochu přibrzdila. V novém zaměstnání jsem musel trávit hodně času, zůstával jsem tam o večerech, přes noc, běžně i o víkendech. Nezbýval mi čas ani na rodinu, ani na cokoliv nebo kohokoliv jiného. Asi čtvrt roku nebyla možnost se potkat. Až kolega z tábora uspořádal společný víkend v kempu.
Od táborového ohně postupně všichni odpadávali, až jsme s Blankou zbyli sami. Oheň dohořel a my jsme si vyšli na procházku po okolí. Znovu jsme se dostali do stadia líbání, a ani teď jsme nikam dál nepokročili. Spát jsme šli s prvními slunečními paprsky, chvilku před tím, než se vzbudila Irča s dětmi.
A pak jsme s Blankou došli ke zjištění, že ideální řešení pro nás oba bude nepokračovat v těch našich schůzkách. Od té doby uběhlo osm let. Blanka zůstávala nezadaná.. Společný kontakt jsme nevyhledávali. Stále jsme oba byli zváni na různé společné akce organizované členy naší táborové party, ale zpravidla se někdo z nás dvou omluvil, takže jsme se potkali za tu dobu jen jednou, asi před pěti lety. Seděli jsme proti sobě u stolu, dělali jsme, že se nevidíme a naše nohy pod stolem se mezitím vášnivě dotýkaly.
S postupem času jsem nabýval dojmu, že to co mě potkalo, byla životní láska a já ji obětoval ve prospěch zachování rodiny..
 
Zjistil jsem, že Blanka je stále nezadaná. Stále jsem si v mysli vracel, co se to mezi námi vlastně stalo. Přemýšlel jsem, jestli ta chemie v nás funguje pořád stejně.
Nebyl jsem žádný svatoušek, během manželství jsem dvakrát ujel, ale tyhle známosti, které proběhly ve svém čase s maximální intenzitou, zase velice rychle pohasly. I proto jsem si myslel, že s Blankou šlo o víc než touhu po sexu a po krátkodobém zpestření, že šlo o skutečnou lásku, která trvala tak dlouho a nedošla naplnění.
A pak mi nějak došlo, že to tak vlastně ani možná nebylo. Že šlo vlastně o dlouhodobé dobývání a bránění, o vyrovnávání se s dilematy…Že možná kdybychom událostem nechali volný spád, mohli bychom mít po několika týdnech jasno, že by to celé vyprchalo a alespoň já bych se s tím nemusel dodneška v myšlenkách trápit a hloubat, co by bylo, kdyby…
Nicméně jsem Blance napsal, jestli by nezašla na kafíčko a kus řeči. Celé jsem to zabalil jako dotaz na správnost emailové adresy, protože se mi sešly v adresáři dvě různé. O své aktuální situaci jsem se nezmínil, aby to nepůsobilo dojmem :“Irča je pryč, je tu konečně prostor pro Blanku“. Odpověď byla krátká, potvrzovala aktuálně platnou adresu.
Tím jsem se rychle vyrovnal s poměrně dlouhou etapou svého života, o které jsem léta neměl v hlavě jasno.
Krátké odreagování od všech těch starostí mi přinesla služební cesta, na kterou mě můj šéf odeslal ještě s kolegou z brněnské pobočky. Jeli jsme služební Oktávií do belgického Tongerenu. Nocleh jsme měli zajištěný v nizozemském Maastrichtu. Ani v Nizozemí ani v Belgii jsem doposud nebyl, tak jsem se i těšil. V Belgii jsme měli domluvenou schůzku s potenciálním klientem. Oba státy mi byly sympatické. V Maastrichtu jsme si došli na večeři a na pivo. Počasí nám vyšlo nádherné a bylo fantastické sledovat ráno od snídaně ulice plné cyklistů. Cestuji rád, pokud se naskytne nějaká zajímavá šance, ihned se jí chápu.. Irča při každém zajímavém nápadu řešila, jestli vůbec budeme mít dost financí na zaplacení cestovních výloh a dostatek prostředků na nákupy v obchodech. Takže jsme se například čtyři roky chystali za mým kamarádem do Paříže. Byl tam pracovně. Nabízel nám ubytování u sebe, ale nikdy to nedopadlo tak, že bychom mohli mít dostatek financí… Já na cestách nepotřebuju nic zvláštního nakupovat a život mi občas přinese nějakou možnost podniknout zajímavou cestu bez toho, aby byl nějak zatížen rodinný rozpočet…
O loňské cestě do Skandinávie jsem se už letmo zmínil. Na tu jsem si musel vzít dovolenou, jeden dopravce mě sebou přibral jako spolujezdce a tlumočníka. Švédsko i Finsko se mi dost líbilo, pobaltské státy mě překvapily svými kontrasty mezi chudobou a bohatstvím, historií a současností. Ovšem nejhlubší dojem ve mně zanechala patnáctihodinová plavba na trajektu ze Stockholmu do Helsinek. Připadal jsem si jako na Titanicu.
Několikrát jsem si při služebních cestách na centrálu do Vídně udělal čas na procházku po městě, kde na mě vždycky dýchla ta společná historie.
Několikrát nám také firma zorganizovala víkend na lyžích v Alpách, to mě přimělo i srovnat si svůj vztah k lyžím, který byl dlouhá léta poněkud antagonistický…
Rád jsem také vzpomínal na služební cestu do Istanbulu. Žádné dlouhé plánování, jeden den večer se mě kolegové zeptali, jestli bych tam druhý den ráno mohl zaletět. Proč ne…
Jako kurýr jsem kolegům párkrát vypomohl. Nejčastěji jsem se dostal do Londýna. Jednou se celá akce rozhodla tak nahonem, že byl tak akorát čas vyzvednout letenku a zaregistrovat se v odletové hale. Londýn pro mě znamenal velké kouzlo, rád jsem četl Sherlocka Holmese, dost jsem měl nastudováno i o historii, takže o spoustě míst, kam jsem se podíval, jsem už měl jakous takous představu. Samozřejmě, že jsem se tam dojel podívat na Baker Street na Holmesův dům.
Poslední cestu jsem tam podnikl před dvěma lety a trefil jsem se zrovna do druhé vlny teroristických útoků. Přestaly jezdit některé trasy metra, takže jsem se nedokázal vrátit včas na letiště a už mě nepustili na palubu. Noc na letišti v Heathrow bez toho, abych věděl zdali a kdy odletím zpět byla také zajímavým zážitkem. Další den jsem měl s rodinou odjíždět na naší jedinou společnou zahraniční dovolenou na Zlaté Piesky v Bratislavě. Stihl jsem to.
Občas tak někde u grilu vyprávím své zážitky z cest. Někdy mi nějaký z nových posluchačů odmítá uvěřit, že si nevymýšlím. Občas mi to taky zpětně připadne až neuvěřitelně.  
Začátkem června matku propustili z nemocnice. Z bytu nemohla moc vycházet, třetí patro byl neřešitelný problém. Nákupy jí obstarával brácha nebo postižený synovec. Ten nakupoval tak, že mu matka dala do ruky reklamní leták z obchodu a označila mu, co má koupit. On pak jezdil s vozíkem po obchodě a zboží z regálů vizuálně porovnával s obrázkem v prospektu. Poněkud zdlouhavá forma nakupování, ale synovec se alespoň dobře zabavil.
Matka podnikla kroky k prodeji bytu. Rozhodli jsme se, že až jí bude lépe, odvezeme jí na léto na chatu, aby nemusela postupovat ty výstupy nahoru a dolů.Po létě chatu zbouráme a pokud už bude byt prodaný, nastěhuje se matka ke staršímu bráchovi za Kladno..
Blížilo se léto a po dlouhých letech jsme poprvé s Irčou neplánovali žádnou společnou dovolenou.
Průběh roku byl nezvykle teplý a voda v našem bazénu získala od slunce poměrně brzy teplotu, při které už bylo koupání možné. Chodil jsem plavat prakticky každý večer,když jsem dorazil z práce. Věděl jsem, že tuhle možnost už za rok mít nebudu, tak jsem si to chtěl ještě užít.
 

A jakmile matce přišlo, že už je dostatečně teplo, nechala se odvézt na chatu. Začátek prací na zbourání chaty se nám tak významně odsunul.

Čas od času se mi vybavilo, že jsem v euforii z bazénu pozval kolegy z práce na posezení. Teď jsem to oddaloval, protože jsem si to představoval jako akci veskrze zábavnou a střet s realitou, s nakvašeně se tvářící Irčou, jsem nechtěl podstupovat.. Ale čas pro dovádění u bazénu je v létě, a příští léto už u žádného bazénu bydlet nebudu. Matka se teď nějaký čas beze mě obejde, tak jsem mohl zkusit něco konečně naplánovat. Nechtěl jsem pořádat nějakou monstrózní akci a řešit debaty kolem toho, koho jsem pozval a koho ne. Tak jsem přihlédl i k termínům dovolených kolegů. Jako den jsem vybral jeden ze všedních dnů v týdnu, protože kolegyně Soňa je zadaná a o víkendu by měla problém obhájit uvolnění z domova. Ještě jsem pozval Jiřinu, s kterou je zábava a která umí výborně nakládat maso a Vaška, kolegu úplně nejbližšího. Irču jsem požádal, když už mi neplánovaně čas od času sděluje, že se někde zdrží a z práce domů vůbec nedorazí, aby si to na ten den jednou také naplánovala. A nakonec to byl, možná nejen pro mě, takový vrchol léta. Počasí se nevydařilo, na koupání to nebylo, ale pojedli jsme , popili jsme a dobře jsme se pobavili. Děvčata spala v obýváku, já v ložnici a Vašek v zahradní chatce. Před usnutím jsem si ještě chvilku pohrával s myšlenkou, vyrazit do obýváku a pokračovat v zábavě s děvčaty, ale to bychom asi velmi těžko ráno vstávali a vypravovali se do práce.

Léto plynulo a bylo to pořád pro mě takové smutné léto. Někdy v půlce srpna odjela matka do Konstantinových Lázní. Po návratu někdy koncem září, chtěla být ještě nějakou chvíli na chatě. Podařilo se jí prodat byt s tím, že se vystěhuje do konce listopadu. Domluvili jsme se, že si jí starší brácha vezme k sobě. V domě měl zatím odpojenou elektřinu, doufali jsme, že opětovné připojení se mu povede vyřídit do doby, než se bude matka stěhovat.

Také jsme vybrali typ domu, který se na pozemku postaví. Byly připravovány všechny smlouvy a podklady, ale vypadalo to, že i když všechno poběží jak má, nový dům bude připraven k nastěhování až koncem příštího léta.

Dalším vítaným zpestřením byl výlet s bývalou spolužačkou a dlouholetou kamarádkou  Martou na výstavu koček do Ostravy. Marta je vyhlášenu chovatelkou koček a v Ostravě se chtěla sejít se svou známou, polskou chovatelkou, a dohodnout si společné plány.. Chtěly si společně koupit ve Skandinávii chovného kocoura a dělit se o něj.. Já jsem to spojil s návštěvou svého bývalého šéfa v Ostravě. Do Ostravy jsme z Prahy dorazili za tři hodiny a patnáct minut. Cestou jsem při tankování u pumpy v rámci právě probíhající akce koupil model Ferrari. Soňa je sbírala, jeden typ jí ještě chyběl a akce už měla brzy končit. S Martou jsme zašli na oběd a pak jsem jí odvezl na výstaviště a vypravil se za svým známým. Prošli jsme společně garáže, kde má různě ukryté části své sbírky veteránů v různém stavu. Také jsme poseděli na zahradě a k mému překvapení z mého známého vypadlo, že ho manželka opustila a chystá se rozvádět. Toho roku mi to přišlo už skoro jako infekční stav.

Vrátili jsme se v noci a právě při dojezdu do Prahy nás chytla ukrutná průtrž mračen a krupobití.. Další víkend jsem jeden den navštívil matku v lázních. Nikdo z rodiny se mnou nechtěl jet a dost těžko se mi to nějak objektivně vysvětlovalo. A druhý den se u ě zastavila Helena s další naší společnou kamarádkou, bývalou spolužačkou Hankou. Hanka se po studiích provdala do Liberce, ke kterému odjakživa inklinovala. Na střední škole jsem po Hance také tu a tam pokukoval, někdy jsme si rozuměli více, jindy méně. I Hanka procházela těžkým obdobím. Její manžel si nedávno našel dvacetiletou přítelkyni a  odešel k ní. Hanka se chystala na rozvod…

Bylo toho na mě už nějak moc, tak jsem si naplánoval posezení s Patrikem u piva. Patrik na tom taky nebyl nejlépe. Se svou ženou už byl rozvedený, nicméně stále u ní bydlel a Helena, která byla bezprostředním důvodem toho celého martyria, zatím nedokázala opustit manžela.

 

Koncem léta se mi připomněl kamarád Richard. Působil jako lékař na stáži v Paříži a domlouvali jsme se, že bychom se za ním s rodinou vypravili na prodloužený víkend. Jeho roční pobyt už se blížil ke konci a chtěli – li bychom se do Paříže vypravit, byl nejvyšší čas.

Richard už tam kdysi působil asi čtyři roky a opakovaně nás zval. Vždycky to skončilo na tom, že Irča došla k názoru, že sebou nebudeme mít dostatek peněz, aby mohla bez velkého počítání nakupovat.. Mě sice lákala odjakživa více Eiffelovka než nějaký hypermarket, ale podvolil jsem se. Žít v páru znamená žít ve dvou a někdy i akceptovat něco, s čím sice vnitřně tak úplně nesouhlasím, ale v rámci zachování rodinné atmosféry se podvolím. A tak jsme tehdy o Paříž přišli, ale tentokrát už se mi o takový výlet přijít nechtělo. Ovšem Irča už se mnou nikam jet nechtěla. Trochu mě to překvapilo, mohli jsme jet celá rodina, pár dnů bychom to určitě spolu vydrželi. Takhle mi nezbylo než hledat někoho, kdo by se mnou chtěl jet a kdo taky umí řídit auto, protože mě děsilo, co by se asi tak stalo, když tam dojedu autem a při výletu na Eiffelku si podvrtnu kotník… Zkusil jsem Martu. Nikdy jsem se s ní nenudil, řídit umí a s Richardem se zná. Měla jen jednu podmínku, že sebou vezme dceru, která